Úspěšně dvacátá sedmá!

Úspěšně dvacátá sedmá!

Nadpis působí jako oxymóron, že? Nakonec protimluvy bývají docela vtipné a jejich užití by jistě atraktivitu článku zvýšilo. Vždyť takové „svítání na západě“, „velký trpaslík“ nebo „ohlušující ticho“ zní fakt zajímavě. Jenomže následující řádky, jak doufám, přesvědčí čtenáře o opaku. Čtyřicátý druhý Hessische Miesterschaft 2017 v rakouském Greifenburgu byl totiž mým prvním závodem kategorie fai2. Prvním, na který jsem odjížděla s ambicí doletět všechny tasky. Prvním od kterého jsem očekávala zisk VPRS bodů do CIVL rankingu (CIVL ranking). První na kterém nebylo prioritou zůstat co nejdéle ve vzduchu a zalétat si, ale závodit. Stres z honby za dobrým umístěním, jsem si tedy pro tentokrát, ještě odpustila.

Během loňského MČR v Greifenburgu se mi podařilo docela slušně procvičit zachytávání na startovišti Emberger Alm a vyzkoušet i několik přistávacích ploch v údolí. Jinými slovy jela jsem do známého, tím pádem byla klidná, v pohodě.

Čtvrtek jakož první soutěžní den byl pro nepřízeň počasí zrušen. Následující tři soutěžní dny svou příhodností pilotům ovšem vše vynahradily. Od kamarádů, pilotně starších rogalistů, jsem myslím zaslechla termín, který přesně vystihuje situaci která v pátek, sobotu i neděli nastala. Ano v Greifenburgu „bouchlo počasí“!

První task v pátek 26. května organizátoři naplánovali tak, aby se nevylétávalo z hlavního údolí. Ve výšce ještě doznívalo silnější severní proudění a jak mi vysvětlovala Corinna Schwiegershaussen to způsobuje „intense turbulence at the area“ ale mimo hlavní údolí „are the turbulences extreamly“. Letěli jsme tedy 65 kilometrů dlouhou trať sem, tam, sem a zase tam přes čtyři otočné body do cíle u Fliegercampu. Startovala jsem mezi prvními a zachycení nebyl problém. Slunce vrcholilo a hned první stoupák mě za osm minut vynesl nad hřeben. Přímo nad startem ležel střed startovní kružnice s průměrem tři kilometry. Všichni jsme se tak těsnali, na vršku strategicky nejlépe umístěného stoupáku a čekali na otevření „gejtu“. Přiznávám, sama jsem se soustředila především na to, abych nikoho neohrozila přílišným přiblížením. Hodinka čekání ve vzduchu utekla jako nic, odbila druhá odpolední a frnk všichni byli fuč. Opravdu, bylo to jako kouzlo, v jeden okamžik jsou všichni tu, dávám si pozor abych něco nezmeškala a v další okamžik ejhle já to zmeškala.

HM 2017 Task 1

Dostupy tři tisíce metrů nad mořem umožňovaly vcelku jistý postup po trati a snad s jedinou vyjímkou, kdy jsem musela vyvinout jisté úsilí k zachycení po přeskoku na otočný bod na severní straně hlavního graifenburgského údolí, byl let snadný. Doletěla jsem sice desátá od konce ale doletěla! Velkým zklamáním bylo, když se při odevzdávání tracklogů zjistilo, že jsem jeden z otočných bodů měla chybně nastaven s o 600m větší hranicí a neproletěla jím. Nu proto tu ale asi jsem, utěšovala jsem se. Udělat chyby a pro příště se z nich poučit.

Pátek končil, byla skoro půlnoc a já ležela ve spacáku pod rogalem. Přistávací plocha již dlouho zela prázdnotou. Vedle z prostoru kempu ještě doznívalo pár osamělých zvuků. Hvězdy zářily do tmy, každá na svém místě. Hleděla jsem na ně a usínala s pocitem, že tohle je místo i čas do kterého podobně jak ty hvězdy do svých souhvězdí také patřím. A jak to tak po intenzivním dnu bývá na vteřinku nastala tma, ticho a teplo. Pak cvak a byl tu další den!

Někteří z nás vyjížděli na start místním Airtaxi. Sedm eur a padesát centů za jeden vývoz, nakonec, není tak mnoho. Navíc lidé v buse jak by na stejné lodi, byli přátelští a dobře se s nimi klábosilo.

Počasí slibovalo extra povedený den a soutěžní úloha tomu odpovídala. Skoro 160 kilometrů přes dva otočné body se startem a cílem tak jak včera. Úloha ve mě budila ohromný respekt a to nejen svou délkou ale i obtížností terénu kterým vedla, resp. místy s nedostatkem přistávacích ploch. Od Petra Beneše se mi dostalo výrazného doporučení „Jediná přistávačka, která tě zajímá je ta v cíli“. Dál jsem dostala instrukci šetřit síly. Rozvrhla jsem si proto vzlet na deset minut po poledni s tím, že půl hodinka do „startovního výstřelu“ bude tak akorát dostatečná na dosažení základny a dobré pozice pro start. Myšlený plán by asi i vyšel, zachycení bylo opět dost snadné, stoupáky skoro všude. Jenomže mě opět dostihla lekce v poučování se. Zip na zapínání postroje, který mi dlouhou dobu zlobil, se opět vytrhl a nešel zapnout. Dvacet minut jsem se ho snažila ve vzduchu nějak opravit. Řeknu vám ještě nikdy kolem mě nebylo tak prázdno.

Když ostatní piloti spozorovali jak něco šteluji na postroji, nedávám proto pozor na řízení a rogalo se mnou divoce mává, odletěli raději do jiného stoupáku. Urputně jsem se snažila zip opravit a ten se naštěstí nakonec vyrval úplně. Opravdu čtete správně naštěstí, jinak bych ho tam opravovala dodnes. Takto ovšem, nezbylo než se smířit se situací a vydat na trať. Jasně díky excesu se zipem mi všichni opět uletěli. Na to jsem už ale, byla jaksi zvyklá : ))


Od startu jsme zamířili k prvnímu otočnému bodu na západ směrem na Lienc. Oblast nad Liencem je vlastně obrovská plachtařská okružní křižovatka. Údolí které z něho vedou jsou pak jednotlivými výjezdy. My potřebovali „vzít třetí výjezd“ na východo jihovýchod. Odvážnější piloti překonávali Lienc přímo jiní malou oklikou přes sjezdovky na Zettersfeldu. Na přeskoku jsem klesala i -7 metry za sekundu a obávala se příliš malé výšky a obtížného zachycení nad sjezdovkami. Silný, úzký a turbulentní stoupák na který jsem nakonec narazila mě proškolil v citu pro snos a pozorném řízení. Ve dvou tisících tři sta metrech jsem ho s radostí opustila a pokračovala dále po trati. Dosáhnout prvního otočného bodu na Tessenbergeru bylo snadné. Dostatečná výška nad obrovskými skalními masivy umožňovala plně vychutnávat let. Po cestě jsem vyvinula metodu jak se vyhnout bolestem v nohou, které dost volně vyseli v nezapnutém postroji. Při točení jsem svaly uvolnila, pověsila se do nožních popruhu a odpočívala, na přeskocích jsem se v postroji vypnula a naopak uvolnila nožní popruhy. Překvapivě to docela fungovalo a výrazné nepohodlí jsem ani nepociťovala. Stačilo jen v mozku vypnout centrum stereotypu, které se mi zpočátku snažilo vnutit, že let s rozepnutým postrojem, je významná komplikace.

První otočný bod se blížil a bylo třeba rozhodnout kudy dál. Všichni naši kluci od Tessenbergu pokračovali přeskokem rávského údolí na východ na jižní svahy údolí řeky Gail. Toto údolí se postupně rozšiřovalo až k sedmdesát kilometrů vzdálenému druhému otočnému bodu v blízkosti Dobratsch. V prvních několika desítkách kilometrů tohoto údolí ale bylo pramálo přistávacích ploch. Někteří němečtí piloti proto raději zvolili návrat stejnou cestou nad start pak dále na východ a dosažení Dobrtsche od severu.

Volala jsem klukům po vysílačce mám-li se pustit za nimi. Odpověď nepřicházela, Volala jsem znova tentokrát krátce „Tak jak to tam funguje, mám letět za vámi?“. Asi byli už příliš daleko nebo příliš nízko, neslyšeli. Poslední mé volání bylo větou oznamovací „Kluci tak já letím za vámi!“. A letěla jsem. Hřeben docela fungoval, z trati jsem ukrojila dalších dvacet kilometrů. Pak u Golzentipp udělala chybu. Zapomněla jsem na dobrou radu Petra Beneše a měla obavu, že nedokloužu na přistání. Zvolila jsem proto únik k okraji údolí místo letu nad hlavním hřebenem. Tam nad menšími kopci při okraji údolí jsem již nedokázala najít stoupavý proud a nuceně přistála. Měla jsem tu loučku vyhlídnutou dlouho, byla sice docela malá ale seděl na ni paraglidista Loučka proto dostala přednost před mnohem rozlehlejším polem. Byla totiž víc po trati a jsem tu na závodech ne? Takže doletět co nejdál je důležité! Rozpočet se díky bohu vydařil a sedla jsem vedle zabaleného Atose a jeho, na odvoz čekajícího majitele. Petrovi Benešovi dlužím Fidorku (a patrně i něco víc) za to, že pro mě a „atosáka“ tu docela dálku dojel.

Zpět do Greifenburgu jsme se dostali až po osmé hodině večerní. Při grilování u stanu Emila Dvorožňáka jsme ještě stihli poklábosit o životě létání a vůbec. Pak se ale postupně všichni odpotáceli do pelechů. Čtyři a půl hodiny ve vzduchu mě, když to tak napíšu – konečně uspokojilo. Méně jak hodinu létání vnímám v podstatě jako slet. Dvě hodinky ve vzduchu jsou fajn ovšem stačí tak akorát na to aby člověk zažehnal ten nejhorší absťák. Tři hodiny letu lze označit jako dobré. Teprve čtyři hodiny jsou ale hranicí, od které si začínám připadat ve vzduchu jak doma. A o to, jak jsem zjistila, mi v létání jde především.

Přistávací plocha tam kde nemělo jít přistát.

Hvězdy opět zářily mihotavým světlem, bylo krátce po půlnoci. V uších mi stále hučel vítr a před zavřenýma očima běžela zem.

Do posledního soutěžního dne jsem se probudila nezvykle časně. V přístřešku u Emila se podařilo provizorně zašít část zipu a do příště tak zamezit trablům s jeho zapínáním. Náš Airbus dojel poprvé nahoru na startoviště včas což umožnilo zabrat výhodné místa k postavení rogal. Už při stavění byla poznat jakási změna v běhu počasí. Ač bylo kolem jedenácté hodiny na startu nefoukalo. Žádné v intervalech pulzující zesílení jižního větru indikující startující termickou aktivitu. Den jakoby zaspal. Dost pilotů proto startovalo brzo. Již krátce po otevření startovního okna v jedenáct třicet. Chtěli mít dostatek času k nabrání nejvyšší výšky a tím pádem nejlepší pozice pro start. Já se na druhou stranu skrze obavy o nezachycení slabých podmínek obávala a rozhodla se start oddálit. Petr, který byl po celou dobu vlastně takovým mým koučem, mi ale jakékoliv odklady startu rázně zatrhl. Poslechla jsem a udělala dobře, zachycení sice nebylo tak suverénní jako minulé dny, ale těžkým bych ho také nenazvala.


Organizátoři si zřejmě byli vědomi nutnosti včasného svozu všech pilotů a vyhlášení výsledků soutěže. Dnešní úloha nás proto nevedla nikam daleko (devadesáti šesti kilometrový cikcak) zato byla technicky náročná. První těžkosti nás čekali při přeskoku širokého graifenburgského údolí a potom přeskok Wissensee také nebyl triviálním. Kdo ale dosáhl třetího otočného bodu za Wissensee měl v podstatě vyhráno, neb zbylé dva body se letěly dokluzem.

Byl přede mnou poslední den co opět sliboval mohutnou dávku dobrodružství a času ve vzduchu. Během čekání na startovní výstřel nebo chcete-li otevření gate o půl jedné se mi podařilo nastoupat pod základnu malého obláčku. Z předchozích dní z tlačenic ve startovním stoupáku notně odrzlá, držela jsem si dost dobrou pozici těsně pod základnou. A pak jsem to spatřila. Nastal okamžik startu. Nepropásla jsem ho! Všichni vyrazili vpřed a já s nimi. Jasně mají o třídu lepší éra a tak mi ulétávali. Mohla jsem alespoň sledovat komu to klesá méně a komu více. Podle toho pak optimalizovat vlastní stopu.

První otočný bod na východ od startu za termicky aktivním a obávaným Štagorem (několik rogal se už v jeho silné termice rozlámalo) byl snadný. Den fungoval parádně a návrat nad start byl ještě snadnější. Přímo u druhého otočného bodu jsem narazila na silné stoupání nabrala maximální výšku zhluboka se nadechla a pustila přes údolí nad severní svahy. Samotný přelet údolí trval osm minut a už cestou jsem si vyhlédla, kde se asi budu snažit najít stoupání. Nenašla jsem tam nic. Vydala jsem se proto dále po úbočí hřebenu k další možné oblasti s aktivní termikou. Odhodlaná, že pokud narazím na cokoliv sebemíň nosivého, budu bojovat ze všech sil o zachycení. Po chvíli, nad hranou jednoho svahu jsem narazila na stoupání, které po prvním otočení nikam nezmizelo. Svitla naděje. Patrně se nejednalo o bublinu ale opravdický sice slabý ale stoupák. Vrtěl sebou snášel mě ale nesl. Dávala jsem stoprocentní pozor na každý jeho záchvěv, éro hodně odtlačovala a přitom v každém okamžiku byla připravena na přitáhnutí. Hlavně se v žádném případě nenechat vyhodit. Po čase začal stoupák slábnout ztrácet se. Opustila jsem ho a buď to bylo štěstí nebo instinkt, v každém případě doletěla jsem k dalšímu místu a tam narazila na stoupák ještě silnější. Pomalu a neochotně mě vynášel z pod hranice lesa výš a výš. Stoupání s výškou sílilo a po dvaceti minutách boje bylo vyhráno. Odměnou mi byl let nad vysokými hřebeny Torkofelu a z třech tisíc metrů jsem se nakonec pustila na přeskok Wissensee. Zvolená stopa po jižnější straně hlavního hřebene směrujícího k jezeru ale patrně nebyla vhodná. Po cestě jsem totiž nepotkala žádný stoupavý proud. Ostatní letěli, jak bylo později čitelné z tracklogů, spíš po severní straně hřebene, kde mohli dobrat výšku a u Wissensee pohodlně navázat na další hřeben.

Tento omyl mě stál neuvěřitelně těžkou práci při pokusu o nastoupání na svahu hřebene v okolí jezera. Byla jsem nízko, termika byla turbulentní, úzká, mizící, ufouklá. Bojovala jsem celou hodinu znovu a znovu kličkováním nad špičkami stromů kousek nastoupávala abych ten kousek v náhlém klesáku záhy opět ztratila. Nahoru, dolu, jedna divoká akcelerace střídala druhou. Už pětkrát jsem to chtěla vzdát a přistát… Nakonec se mi podařilo doletět alespoň zpět do campu a cítila se pomalu jak vítěz celé úlohy : ) Po přistání mě z té urputné snahy bolelo celé tělo a pochopila jsem, že soutěžní létání na závěsných kluzácích je opravdu sport se vším všudy. Po přistání mi Jörg Bajewski podal vychlazenou petku s vodou. Zmohla jsem se na pouhé děkuji, padla a chvíli sbírala síly. Nádherný pocit to byl! Ostatně sport by přece měl takové pocity přinášet. Znamenají totiž, že člověk podal výkon : )

Odbíjela půl pátá odpolední, já po čtyř a půl hodinovém letu ležela ve stínu rogala, byla ráda že se nemusím hnout a nemyslela na nic. Čekala jsem, až to dozní. Ten prchavý okamžik po přistání, než si neurony v mozku všimnou, že už nejsou ve vzduchu. Po opravdu dlouhých a vyčerpávajících letech totiž existuje jistý přechodový stav, kdy stojím nebo sedím na zemi, ale hlava jakoby stále fungovala v režimu aerodynamika. Zmatení které vzniká člověka lehce paralyzuje Je prostě třeba chvíli počkat, až se načte odpovídající realita.

Nechala jsem tedy čas, ať si plyne jak se mu zlíbí. Očima hleděla nahoru k obloze. Ta byla sice z většiny zakryta rogalem, ale v jedné části pohledu se na modrém pozadí mihl padák. Byl docela vysoko neslyšný, jak by zjevení a přivolal jednu vzpomínku. Skoro před rokem jsem ležela jen o kousek vedle na molu uprostřed písáku hned vedle campu a do zad mě hřála jeho rozpálená dřevěná prkna. Ležela jsem tam proto, že se mi nepodařilo v slabých podmínkách zachytit a po deseti minutách musela přistát. Smutně jsem tehdy hleděla nahoru na kopce, po kterých si poletovala hejna paraglidistů i rogal. Říkala jsem si kdy a jestli někdy nastane, že to já budu koukat z vrchu, že to já budu létat dlouhé a těžké trasy.

…no a pak se čas obnovil, nová realita načetla, zvedla jsem se a s úsměvem od ucha k uchu začala balit rogalo a připravovat se na odjezd domů. Blížilo se totiž pondělí a s ním nějaké ty pracovní povinnosti.

Hessische Miesterschaft 2017 byl pro českou výpravu opravdu úspěšný. Češi obsadili prvních pět příček a poctivý článek plný erudovaných postřehů od těch nejlepších závodníků, pro vás jistě některý z nich napíše.

Lenka Trojanová

LeT
LeT

Comments are closed.